Frigidita aneb Když se miláčkovi nechce
Frigidita, nebo také anglicky HSDD (Hypoactive sexual desire disorder) je sexuální dysfunkce vyznačující se nedostatkem či absencí sexuální touhy (lékařské označení). Aby byla pokládána za dysfunkci, musí způsobovat stres, obtíže ve vztahu a nesmí být vyvolána jinou psychickou poruchou, drogou nebo jiným zdravotním problémem. Musí zkrátka existovat sama o sobě a mít negativní vliv na život člověka.
Patří do rodiny poruch sexuality a identity. Může se vyskytovat ve více podobách, ať už jako obecný nedostatek sexuální touhy, či projevy pouze u konkrétního partnera a může trvat celý život nebo jen určité období.
V historii měla frigidita potíže s kritikou od asexuálních aktivistů,
kteří kritizovali, že má stejnou pozici jako homosexualita.
V počátcích pozorování a výzkumu existovaly jen dva typy této
poruchy – frigidita pro ženy a impotence
pro muže.
V roce 1970 publikovali Master a Johnson knihu Lidské sexuální
nedostatky (Human Sexual Inadequacy), která popisovala dysfunkce,
ačkoli zahrnovala jen ty, které měly co dělat s dysfunkcí pohlavních
orgánů.
Patřila sem předčasná ejakulace,
impotence, anorgasmie a
vaginismus pro ženy. V době před touto knihou se mělo
ještě za to, že ženský orgasmus pochází hlavně od vaginální než od
klitorální stimulace. Feministky následně argumentovaly, že „frigidita“
byla definována muži jako ženská neschopnost dosáhnout vaginálního
orgasmu.
Jedním z efektů této knihy bylo prohloubení terapie v 70tých letech. Zprávy o lidech s nízkým apetitem existuje minimálně od roku 1972, ale teprve o pět let později se frigidita objevila jako vlastní diagnoza. Toho roku se terapeuti Helen Singer Kaplan a Harold Lief nezávisle na sobě rozhodli vytvořit zvláštní kategorii pro lidi s nízkou nebo žádnou sexuální touhou. Lief ji nazval „potlačenou sexuální touhou“ a Kaplan „Hypoaktivní sexuální touhou“.
Hlavním motivem pro tento postup byl následující:
předchozí modely sexuálních terapií předpokládaly určitou úroveň
sexuálního zalíbení v partnerech jedinců a předpokládali problémy
v rovině abnormální funkce či dysfunkce pohlavních orgánů nebo
výkonnosti. Ovšem terapie založené na těchto přístupech se ukázaly jako
neúčinné pro lidi, kteří ve skutečnosti nepociťovali ke svému partnerovi
sexuální náklonnost.
Následující rok navrhli oba lékaři zařazení diagnózy do kategorie
dysfunkcí.
Jaká je vlastně „normální“ hladina sexuální touhy?
Abychom frigiditu více pochopili, je potřeba poznat společenský kontext, ve kterém byla stvořena. Nízký sexuální apetit je v některých kulturách normální a problematická je naopak hypersexualita. Liší se například jeho úroveň v Asijských oblastech a euroamerické populaci. V jiných zemích to může být naopak. Některé kultury se libido snaží zase násilně potlačit a omezit. Koncept normální hladiny závisí skutečně čistě na kultuře.
V 70tých letech bylo kulturním poselstvím, že sex je dobrý a „čím více, tím lépe“. V tomto kontextu se lidé, kteří normálně na sex nebyli moc zvyklí a kteří tohle neviděli dříve jako problém, mohli více cítit, že situace potřebuje nápravu. Mohli se cítit odcizeni většině ohledně sexuality a vyhledali terapii, kde si stěžovali na nízké libido.
A v tomto kontextu vznikla diagnóza frigidity.
Cca o deset let později byl původní koncept revidován a frigidita
rozdělena na dvě skupiny: hypoaktivní dysfunkci (nedostatek
zájmu) a dysfunkci sexuální averze (fobická averze
k sexu).
Rozdělení frigidity:
- Celoživotní obecná: člověk nemá potřebu sexu (masturbace nebo partnerského) a nikdy neměl.
- Získaná situační: jedinec cítil náklonnost k partnerovi, ale nemá o něj zájem teď, ovšem neztrácí potřebu stimulace (masturbací nebo s někým jiným).
- Získaná obecná: jedinec měl dříve sexuální zájem o partnera, ale nyní ho nezajímají sexuální aktivity, masturbace ani sex s kýmkoli jiným.
Příčiny frigidity:
Příčiny obecné celoživotní frigidity nejsou přesně známy. V dalších typech může jít o trauma, jiné zdravotní problémy, nízkou hladinu testosteronu nebo vysokou hladinu prolactinu. Může jít také o vedlejší účinek některých léků.
V případě získané situační zahrnují možné příčiny potíže s intimitou, vztahové, sexuální závislosti a chronickou chorobu partnera.
Léčba frigidity:
Jako v případě mnoha dalších dysfunkcí v oblasti sexu, i v případě nízkého apetitu jsou lidé léčeni v kontextu vztahu. Teoreticky mohou být diagnostikováni a léčeni i bez vztahu. Ovšem jeho průběh a vlastnosti dávají nejvíce vodítek. Proto je obvyklá terapie pro oba partnery.
Podle toho, jestli jsou problémy biologického nebo psychologického rázu, je třeba najít vhodného odborníka. Pokud není znám konkrétní stav věci, soustředí se léčba na komunikační problémy (verbální i neverbální), na intimitu mimo sex, nebo vzdělání ohledně sexu samotného. Tohle všechno může být součást léčby.
Příčinou mohou být někdy nepřiměřená očekávání vůči partnerovi ohledně „normální“ sexuality, což je jeden z důvodů, proč je podstatná osvěta a jasné projevy. V případě biologických problémů může jít prostě o stresové faktory, se kterými je pak třeba se vypořádat.
Také je třeba, aby si oba partneři uvědomili, proč je nízká hladina apetitu problém, protože každý může sexu dávat jiný význam, aniž by o tom vlastně věděl.
Tipy a triky slonice Kiky:
Máte pocit, že váš miláček už nemá takovou chuť na sex jako dříve? Nejsou vaše milostné hrátky už tak žhavé?
- TIP:
