Povídka: Specialista
Po letech se zase procházel svobodně po ulici. Trvalo to hodně dlouho, ale prošel. Jeho sexuální úchylky byly snad už minulostí a konečně si může užívat normálního života. Po všech procedurách, léčbách a dalších pokusech, které s ním personál léčeben kdy prováděl, téměř vítal, že ho opustila rodina i přátelé.
Chtěl mít klid. Nechtěl kolem sebe lidi, kteří mu budou stále
připomínat jeho minulost. Nechtěl pozorovat ty jejich kradmé pohledy,
kterými si na něj dávají stejný pozor jako na kapsáře v metru po
fotbalovém zápasu. A navíc, jak se tvářili, že se nedívají.
Procházel se po části Prahy, kde nikdy předtím nebyl. Podíval se do kapsy
a našel několik bankovek. Ušel ještě několik stovek metrů a zapadl do
hospody.
Když před ním stál orosený půllitr a Láďa ho pozvedl ke rtům, byla to rozkoš nad rozkoše. Už jen ta skutečnost že prostě zase může normálně sedět v hospodě a dát si normální pivo. Nikdo ho nekontroluje, nikdo v bílém plášti ho nepozoruje s dotazníkem v ruce a injekcí s něčím uklidňujícím v kapse.
Jen si tak užíval zlatavý mok a radoval se z toho, že prostě je. V televizi běžel nějaký hokej, který po očku pozoroval, ale už mu to nic neříkalo. Nějak to bylo všechno nepodstatné, vzhledem k tomu, že ještě před pár dny si nepamatoval, který je vlastně den.
Pak vstoupila do místnosti mladá holka se džbánem a zamířila přímo k pípě. Hostinský na ni jen kývl, z nádoby vylil studenou vodu a začal zkušeným pohybem natáčet pivo.
Holka se rozhlédla po lokále a na Láďu se krátce usmála.
Jemu hnedka blesklo hlavou asi deset věcí, který by s ní mohl vyvést…
usmál se také, pozvedl žejdlík a lehce jím kývnul dívce na zdraví.
Myšlenky na nejrůznější prasárny mu prolétly hlavou jako vzpomínka na
starý film a zase odešly. Dívka převzala džbán s pěnou na vrcholku,
zaplatila a opustila místnost.
Láďa ještě chvíli pozoroval obrazovku a napůl ucha poslouchal, jak se
chlapi před televizí dohadují, který z týmů je lepší.
Kývl na hostinského, srovnal útratu a vydal se opět do ulic.
Když se vracel do svého starého bytu, který zůstal kupodivu celkem ve stejném stavu jako před celou jeho léčbou, míjel v tramvaji, metru i autobuse spoustu ženských všech věkových skupin, výšek, tvarů i vzezření.
Ale tam, kde se kdysi nenápadně díval pod sukně nebo do výstřihů, podoben přestárlému puberťákovi, tam dnes nezavadil pohledem. Ne, že by nemohl, ale nic mu to neříkalo a začínal si vědomí toho, že už tohle ke štěstí nepotřebuje, docela užívat.
Ne, že by je neuměl ocenit a pokochat se. Ale už to v něm neprobouzelo ty pocity jako dřív. Na druhé straně nacházel krásu i vzrušení tam, kde by ho to dřív ani nenapadlo a kde předtím nic neviděl.
Sochy a obrazy sice souložit nemůžou, ale na druhou stranu vám nemluví, když se chcete doma rozvalit na gauči a v klidu se dívat na film.
Povídka je inspirována skutečným příběhem, který byl prezentován v rámci konference Bohnické sexuologické dny 2015 (viz. Bohnické sexuologické dny 2015)
