Vlasy barvy mědi a v klíně ji svědí | Proč muži milují zrzky?
Proč muži milují zrzky? Jsou tak skvělé v posteli, jak se povídá? Co dělá zrzky tak neodolatelnými? Věřte tomu, nebo ne, ale gen nazývaný MC1R, který způsobuje zrzavost vlasů, má vliv i na fyzické charakteristiky. Díky němu patří sex s rusovlasou ženou k těm nejúžasnějším zážitkům. Rudá barva vlasů navíc vyjadřuje ohnivost a nezkrotný temperament. Možná právě proto tyhle ženy dohání muže k šílenství jen pouhým pohledem. Navíc si vysloužily svůj vlastní svátek (Mezinárodní den zrzek - anglicky The International Day of Redheads), který byl stanoven na 13. září.
Proč jsou zrzky tak neodolatelné?
1) Jsou citlivější a vnímavější než jiné ženy.
Reagují mnohem výrazněji na změnu teploty, jsou
citlivější na bolest a samozřejmě také na
dotyk.
TIP: Skleněná dilda jsou parádní
vychlazená z lednice nebo ohřátá v horké vodě.
- Aligátor – umožňují postupné utahování
- Šimrátko Červený Tetřev – dokáže přivést k šílenství nejen zrzky…
2) Mají speciální feromony s omamnou vůní.
Rudá barva vlasů je způsobena vyšší hladinou estrogenu, často
doprovázenou sníženou hladinou testosteronu. Vyšší hladina estrogenu
umocňuje ženskost a zesiluje vůni feromonů.
TIP: Každá žena může být přitažlivější. Ať pro
vlastního partnera, cizí muže na ulici, nebo jen pro lepší pocit v práci
ve společnosti mužů. {categoryLink:370}{/categoryLink} stojí za
vyzkoušení.
3) Chtějí sex častěji!!!
Zrzky jsou náruživé, zábavné a nezkrotné. A navíc – chtějí sex
častěji než jiné ženy! :)
TIP: Španělské mušky – pár kapek udělá
dračici i z brunety, blondýny či černovlásky.
Povídka: Vlasy barvy mědi a v klíně ji svědí
Vrátil knihy u přepážky a se seznamem devíti svazků v ruce prošel dvoranou do sálu s beletrií. Potřeboval najít několik věcí pro sebe a rodina po něm také chtěla pár autorů, když se doslechla, že má cestu do knihovny.
Probíral se policemi a myslel na všechno možné. Beletrie nevyžadovala nějaké zvláštní pátrání a šest svazků našel za pár minut. Pak zjistil, že další už se mu do tašky nevejdou, takže se na ně vykašlal. Už tak její váhu celkem dost cítil.
Prošel opět výchozím terminálem a na chodbě našel volnou lavičku.
Potřeboval si trochu přeházet věci a volný prostor k tomu přímo
vybízel.
Z klidného počínání ho vyrušila tupá bolest, která zachvátila jeho
chodidla v sandále.
„Auuuuu…“ zaúpěl na celý vestibul a otočil hlavu.
Pak málem zaúpěl znovu, ale tentokrát překvapením. Sice mu na nohu spadla mohutná monografie o sochařství, ale spadla z rukou drobné a moc krásné zrzky, která na něj upírala nejsoucitnější a nejzděšenější pohled, jaký od holky za poslední dva roky zažil.
„Já se strašně omlouvám, mám úplně dřevěné ruce.“ řekla
rezatá kráska omluvně a jala se sbírat těžký svazek.
Ondřej se přes bolest musel uchechtnout, natáhl se k nohám a pomohl jí
upevnit svazek v náručí. Pak přišlo to, co se dá považovat za
nejpřirozenější balicí linii v dějinách knihoven všech
koutů světa.
„Zkoumáš sochařství?“
Podívala se na něj na několik vteřin s naprosto neutrálním výrazem.
Nebylo totiž možné odhadnout, o co mu jde. Ale minimálně trochu
příjemné konverzace si rozhodně zasloužil.
„Studuji uměleckou školu a sochařství se už stalo částečně mou
obživou, takže ano. Zkoumám další možnosti. Co ty? Mimochodem, jsem
Denisa.“
„Ondřej.“ Lehce vrávoravě se postavil a potřásl nataženou ručkou.
Zjistili, že mají kousek společné cesty a ani jeden už tu nebude nic
vyřizovat. Takže se oba vydali stejnou cestou do ulic Starého Města.
Ondřej si nemohl pomoci, ale cestou ulicemi dostal na tuhle krásku Denisu
hroznou chuť. Vzpomněl si na jedno staré přísloví, které říká, že
Čím rezavější střecha, tím vlhčí sklep a začalo ho zajímat, co je na
tom pravdy.
Denisa se také nezdála, že by jí jeho společnost vadila, a když
přišla řeč na její ateliér, nadhodil, že by se rád podíval.
„Proč ne…“ odvětila s úsměvem a pohodila trochu vlasy.
Vystoupali až do podkroví o pár uliček dál a Ondřej poprvé v životě
viděl v reálu, co to znamená tvůrčí prostředí.
Místnost byla plná… věcí.
Byly tu části lidských těl z hlíny, kovu, někdy i skla. Byly tu řezačky, špachtle a nástroje, které absolutně nerozeznával a které mohly být dost dobře obyčejným kuchyňským náčiním na dorty jako vybavením operačního sálu.
Jak procházel mezi výtvory a občas vzal něco do ruky (když mu Denisa
zrovna neřekla, aby na to nesahal), ucítil její doteky na svých zádech.
Zastavil se v půlce kroku, takže na něj lehce narazila. Ucítil její prsa
na svých lopatkách a jeho ruce spočinuly na jejím pase.
Přitiskla se na něj ještě víc. Otočil se a setkal se přesně s jejími vláčnými rty. Ani jeden z nich nemusel nic říkat. V knihovně to byly náznaky, po cestě zkoumání a teď už bylo jasno.
Pomalu ji zbavil topu na ramínkách, až se objevila její krásná
prsa.
Propnula se jako luk a přijala jeho polibky na svých bradavkách. Jeho jazyk
přesně zapadl do miniaturních nerovností na bradavkách a jeho vzdychnutí
se prohnalo mezi výtvory a zarazilo u stěn podkrovní místnosti.
Šli na to beze spěchu, ale živočišně. Ondřej byl dobrý milenec (a věděl to o sobě) a Denisa mu nechávala v podstatě volnou ruku (tedy v případě, že mu ji zrovna nevedla tam, kde ji chtěla okamžitě cítit).
Netrvalo dlouho a zůstali nazí v mozaice vlastních svršků. S trochou snahy by se to také dalo označit za umělecký záměr, ale zrovna tam nebyl nikdo, kdo by situaci zdokumentoval.
Pronikl do ní a stále se jí díval do očí. Miloval, když se dívce mohl dívat do tváře a věděl, že rozkoš, kterou v nich poznává, způsobuje on sám. Několikrát změnili polohu a když vstali, posloužilo za oporu i několik uměleckých kousků.
Koukal do stropu, Denisu přivinutou k boku a oba vnímali ten okamžik bezčasí po fyzické námaze, kdy se svět na chvilku točí jen okolo člověka. Pak ho ještě jednou překvapila. Když vstala a chtěla si nalít trochu vody, její vlasy zůstaly pod jeho tělem. Jak vstávala, spadly z ní a odhalily její vlastní, napůl černé, napůl bílé.
„Paruka Miranda? Tak ta by mě nenapadla!
„Jo, občas ji nosím, když nechci, aby mě každý poznal. V některých
uměleckých kruzích jsem už docela známá právě kvůli těm dvěma
barvám. Takže si občas beru paruku, když si chci užít trochu
anonymity.“
Chvilku na ní civěl neschopen slova.
„Děje se něco?“
„Ne, trochu mě to zaskočilo, ale takhle se mi líbíš skoro víc. Je to
zajímavější.“