Povídka: Leží se ti hezky, chlapče?
Kluci vedli tři jedna a Zdeněček se v brance začínal trochu nudit. Po očku pořád pozoroval herní plochu, ale za prvé byl velmi dobrý brankář, za druhé kluci v obraně a útoku také věděli, co mají dělat. Tím pádem toho na něho samotného zase tolik nezbývalo.
Místo toho po očku pozoroval učitelku, která v zeleném přiléhavém trikotu poskakovala sem a tam kolem tělocvičny s píšťalkou kolem krku. Mohlo jí být tak ke třiceti a rozhodně nevypadala špatně. Zdeněček už se několikrát večer doma v posteli přistihl, jak na ni myslí a cítil i podivné šimrání mezi nohama, ale nevěděl úplně, co s tím má dělat. A už to takhle bylo několikrát. Jak tam poskakovala a bylo vidět její krásné mladé tělo, na kterém si hrály stíny a světlo, Zdeněček se zase trochu ztratil v myšlenkách.
Do reality ho vrátila prudká bolest, cvakání florbalových hokejek a
nějaké nadávky.
Cítil, jak padl na zem, ale chvilku absolutně netušil, co se kolem něho
děje.
„Ty blbe, tos nemohl uhnout?“ slyšel nějaký naštvaný hlas, podle všeho
Ondrův.
„Tak co se to tu děje?“ přerušila všechny křiklouny nekompromisně
učitelka.
Trochu Zdeněčka ohledala, ale nenašla nic tak hrozného. Dostal hokejkou pod
koleno a nemohl se pořádně postavit. Bylo to bolestivé, ale neumírá se
na to.
„Jdi si sednout tamhle na žíněnku a drž tu nohu v klidu. Zlomeného nic nemáš, tak za dvacet minut se na to zkus postavit, už by to mělo být dobré. Michale, Jardo, podepřete ho a doveďte tam, pak se vraťte, ať to dohrajeme. A někdo sem do brány.“
Vše bylo zorganizováno a neuběhla ani minuta, když se tělocvičnou opět
rozlehl třeskot plastu a nadávky.
Hodina už se chýlila ke konci a mladá učitelka přišla zkontrolovat
raněného, zatímco zbytek třídy uklízel náčiní a pomalu se trousil
do šaten.
„Tak co, už můžeš chodit?“ zeptala se ratolesti, která jí byla
svěřena.
„Jo… jo.. můžu, ale ještě v tom trochu cuká.“
„To přejde tak za hodinu. Ta hokejka tě trefila do nervu a tomu to trvá
déle, než se vzpamatuje.“
Kolem nich už nikdo nebyl a učitelka dostala zvrhlý nápad.
„No, ale protože jsi přišel o zbytek zápasu, měla bych pro tebe něco
navíc.“
Podíval se na ni s nechápavým výrazem v očích. „Klid, všimla jsem si,
jak jsi mě pozoroval, než tě praštili. Lichotí mi to a myslím, že bys ses
díky svojí pozornosti měl taky něčeho dočkat.“
Nestihl ani reagovat a už tu byla. Blíž než při jakémkoli tělocviku. Přešla z nohou něžnými, ale pevnými prsty na jeho tělo. Cítil ji všude a opět ucítil to zvláštní šimrání mezi nohama. Přitiskl se k ní a trochu nemotorně našel její ústa. Přisáli se na sebe v čistém chtění, které nevnímalo, co se kolem děje.
Když se dostal rukou na její kůži a nahmatal její prsa, bylo to úžasné. Jako v těch filmech a časopisech, které občas zahlédl. Nikam nespěchali. Bylo sice po zvonění a možná už začínala další hodina, ale vždycky můžou říct, že zranění si žádalo důkladnější péči. Což byla vlastně pravda.
Když mu přivodila erekci, už začínal chápat, proč ho to dole tak
šimrá. Položila ho na záda a uvelebila se na něm.
Pak se zarazila. „Budu pokračovat, když mi slíbíš, že to bude jen mezi
námi.“ Čekala na reakci.
Bleskově přikývl, očima přikovaný na jejím těle. Měl pocit, že to je
sen. Tohle se přece normálně nestávalo.
Začala se na něm lehce pohybovat, aby nezpanikařil.
Naštěstí i bohužel to netrvalo příliš dlouho. Naštěstí proto, že se mohli oba celkem rychle vrátit ke svým povinnostem. Bohužel proto, že si to oba chtěli více užít.
Ale co, není to jejich první ani poslední hodina tělocviku. A zranění se dají i nafilmovat, nemusí být vždycky skutečná.
Povídka je inspirována skutečným příběhem, který prezentovala konference Bohnické sexuologické dny 2015
