Povídka: Kdo hledá, najde
Upřímně řečeno, kalendář ani moc nevnímala a při pohledu na 14. únor jí jen hlavou prolétla myšlenka, že ten její krasavec na svátek zamilovaných zase zapomene. Nevyčítala mu to – ona si na to taky moc nehrála. Ale vždycky bylo milé vědět, že hledá v kalendáři něco jiného než jen data brainstormingů a termíny vypracování programů.
Proto když otvírala vstupní dveře jejich domu, nic neočekávala. Ale už když odemykala, všimla si několik růžových lístků na podlaze hned vedle dveří. Zase je tu bordel. Napadlo ji. Zvedla je a chtěla odnést, když si všimla, že je to začátek pěšinky.
Zarazila se. Že by Miloš přece jen něco připravil? Pomalými kroky sledovala onu pěšinku. Dovedla ji až do kuchyně. Zde ji upoutal obraz jako z filmu. Na čistě prostřeném stole byl talíř zakrytý poklopem a postavený na nahřívacím podstavci, takže jídlo nestydlo. Kolem dvě svíce a karafa s červeným vínem. Vzpomněla si na několik scén z Mlčení jehňátek nebo podobných filmů, kde si několik lidí také dávalo záležet na podobném aranžování.
Na její straně stolu byla obálka. Odložila si věci na židli a zvedla
ji.
Vyňala kartičku papíru s jediným slovem – ložnice.
Papír byl lehounce cítit Milošovou vodou po holení. Možná to psal
v koupelně.
Sundala si kabát a vydala se do ložnice.
Když otevřela dveře, zaplavily ji balonky. Doslova a do písmene zaplavily. Ložnice jich byla skoro plná. Malé, velké, nejrůznějších barev. Pozor, ne nejrůznějších barev. Všechny byly v různých odstínech nachu, purpuru nebo červené.
Její oči se rozšířily novým zájmem. Pomalu procházela tím gumovým mořem směrem, kterým si vybavovala postel. Poznala ji také proto, že se tam tyčila skutečně hora balonků.
„Jsi tu, lásko?“ zeptala se.
Nikdo jí neodpověděl, ale hora se trochu zatřásla. Zasmála se a začala se
k němu dobývat.
Pak narazila na špičku nohy. Podle všeho na sobě nic neměl. Postupovala
dál, až se dostala do jeho klína.
Tam už ji čekal čekal, napůl vzrušený. Vzala ho do ruky a několika tahy
dokončila proces, který spustilo to, že ji očekával.
Pak ho vzala do úst a začala si s ním hrát. Odněkud z balonků se
ozval jakýsi zvuk slasti, který není dost dobře možné převést do
písmen.
Mávla několikrát rukama a proměnila okolní moře na bouři. Na to proti ní
povstal zbytek nahého a vypracovaného těla jejího snoubence.
Přivítala ho polibkem a on ji objal ocelovými pažemi.
„Tohle se ti moc povedlo.“ zahihňala se a zřítila se mu do náruče.
Dívali se vzájemně do očí, hladili toho druhého po těle a mezitím
pinkali do balonků.
Zvedla se a zbavila se oblečení, jak to jen prostor dovoloval. Chtěla ho.
Hned a tady.
Miloš samozřejmě nic nenamítal. Počkal, až na sobě neměla nic a opět se jí zmocnil. Vystřídali mnoho poloh a stále kolem nich poletovaly balonky. Smáli se jak děti a pak se chvilku proháněli po místnosti. Bylo to něco nového, když neviděli přesně, kde co je, ale vždycky se odrazili od balonků, které byly stále všude. Něco samozřejmě popraskalo, ale na zábavě to nijak neubíralo.
Po několika kolech milování, které bylo na začátku zcela zuřivé a
plynule přešlo v něžnější hry těl, jim oběma vyhládlo.
Našli dveře a vrátili se ho kuchyně.
Zasedla ke stolu a sundala talíř z ploténky. Miloš se chvíli hrabal
v hrncích na sporáku a pak si nandal taky.
„Pod těmi balonky mi docela vytrávilo.“
„Co pod balonky, ale pak ses choval jako zvíře. A zvíře musí taky
jíst.“
Pozvedli sklenice a jejich tichou hudbou byly vzájemné pohledy, občasné
komentáře a cinkot příborů.
Tenhle Valentýn se zatím dařil a kdoví, co ještě dorazí večer.
TIPY na dárky nejen ke dni sv. Valentýna:
