Povídka: Arigato aneb poslouchejte šéfovou
„Jste naprosto neschopní idioti!“ dunění ženského hlasu se odrazilo od stěn zasedací místnosti a osm mužů ve značkových oblecích sklonilo hlavy v gestu omluvy.
„To si říkáte elitní komando, když neumíte chytit jednoho blba na
motorce?!?!“
Majitelka hlasu, černovlasá Japonka s vlasy staženými do pevného uzlu,
vzala rukou jednu z židlí a třískla s ní o zeď. Karafa s vodou se
rozletěla na tisíc kousků a nechala na mahagonovém nábytku a leštěné
podlaze rostoucí kaluž vody s kousky ledu.
Z řady bouchačů v oblecích vystoupil jeden, holohlavý Japonec, jehož
ruce připomínaly klubka kořenů.
„Paní, pokud mohu promluvit na obhajobu…“
Bleskově zvednutá ruka v bílém kimonu utnula jeho projev stejně jako kdyby ho někdo střelil mezi oči. Takovou autoritu měla šéfka klanu Nimoko. Už desítky velitelů a hlav dalších klanů Yakuzy se přesvědčily, že tahle na první pohled drobná brunetka je rychlejší než kobra a v souboji na meče si troufne i na mezinárodní šampiony.
Její ruka klesla, neskutečně pomalu došla k veliteli komanda a položila
mu ruka na prsa.
„Zvorali jste, co jste mohli.“
Přikývnutí.
„Ale ty máš odvahu něco prohlásit a dokonce mi možná i trochu
oponovat.“
Prudce se nadechl, protože očekával minimálně zlomenou ruku.
„A já mám někdy opozici ráda.“
Zvedl překvapeně oči, ale pohled těch jejích nevydržel. Bylo to jako
dívat se do nitra supernovy, a to byly hnědé.
„Takže teď tě podrobím ve vedlejší místnosti přísnému trestu a pak
si vyslechnu tvoji verzi.“
Bokem křikla několik slov a zbytek kravaťáků s bouchačkami za pasem
bleskově opustil místnost.
„My si spolu pohrajeme.“ zasyčela do ucha zbývajícímu. Pak ho jemně
vzala za ruku a odtáhla vedle, kde byl jen malý stolek a pár křesel.
Pak ho bez varování a velmi přesně kopla mezi nohy.
Jen zaskučel a zlomil se v pase.
Ale to už ho tenká, přesto silná ruka zvedala a po chvilce zápasu
s jeho masivním tělem ho opřela o jedno z křesel.
Když dostal druhou ránu na stejné místo, jeho tvář se zkroutila bolestí.
Ale už vydržel horší věci.
Po těle mu začaly běhat jemné prsty a nastavovaly si ho jako gumovou panenku. Slyšel, že šéfka klanu je silná, ale ode dneška netouží po tom dát si s ní páku. Nebyl si jist svým vítězstvím.
Třetí kopnutí bylo spíš symbolické. Očekával mučení, ale hlásek, který trestal i odměňoval, mu jen sladce zašeptal do ucha: „Přece si nezničím tak pěknou a svalnatou hračku napoprvé. Zítra za soumraku tě tu chci mít s plným hlášením o našem problému. A jestli si dnešek zopakujeme, záleží na tom, jaké mi přineseš informace a jak s nimi budu spokojená.“
Prkenně přikývl a zkusil se zvednout. Kupodivu mu to dovolila.
Uklonil se, jak to žádala hierarchie klanu a s dalšími úklonami opustil
místnost.
Šéfka se s úlevným vzdychnutím rozvalila v křesle a její ruce zabrousily do klína. Varlata ji rajcovala, kopání ještě víc, ale byl to jen rozjezd. To pravé potěšení jí dovedly přivodit jen její ruce.
