Povídka: Nemluvte za jízdy se strojvedoucím
Obvyklá jízda z Kolína. Nevypadalo to, že by se mělo cokoli zajímavého stát. Klára si nasadila sluchátka, otevřela knihu a občas jenom mrkla oknem ven, aby se ujistila, kde se vlak zrovna nachází. O svůj dojezd se nebála, jela až na konečnou, takže i kdyby se zapomněla, personál ji spolehlivě vyžene.
Začetla se, zaposlouchala a jediným vjemem, který jí připomínal stálou
jízdu, bylo lehké drncání vlaku na kolejích.
Ucítila závan vzduchu. Otočila se po jeho zdroji a lekla se. Jako duch se
u ní zjevil pohledný mladík s krátkými černými vlasy a s úsměvem na
tváři něco říkal. Evidentně chtěl jízdenku. Tasila opencard a nechala se
sejmout. Když už se otáčel k odchodu, něco si uvědomila.
„Promiňte, neznáte náhodou Tomáše Skálu?“
Zarazil se v půlce kroku: „Ano, to je dnešní strojvedoucí.“
odvětil.
Klára ztuhla na několik vteřin s otevřenou pusou. „Fakt? My jsme spolu totiž chodili na základku. Já se před časem doslechla, že dělal dopravku, ale pak jsem o něm dlouho neslyšela, tak mě jenom trklo, jestli tu někde náhodou není.“
„Chcete se za ním podívat? Sice je to trochu proti předpisům, ale
ještě budeme několikrát stavět, tak v zastávkách se snad nic
nestane.“
Cukavě přikývla, sebrala svých pár věcí a následovala kroky
průvodčího.
Procupitala za ním polovinou vlaku, zatímco on kontroloval jízdenky, a postupně se blížili až k předku soupravy. Průvodčí ještě cestou oznámil několik změn ohledně jízdy, pak vytáhl zvláštní klíč a odemkl dveře.
A tam ho spatřila. Vypadal jako na kapitánském můstku, jak se tak pevně díval před sebe a hrál si s ovládacím panelem před sebou. No, Tomáš vždycky vypadal dobře a podle toho, co občas zaslechla od holek, Skála bylo příjmení celkem trefné…
„Tomáši?“ ozvala se v momentě, když vlak zastavil.
Cukl sebou a ohlédl se. Chvíli se na ni koukal jako na cizince. Pak se mu
tvář rozjasnila překvapením a možným potěšením. „Klárko?“
Usmál se, přikývla a přiskočila k němu. Rychle ho objala a dala mu
pusu.
Když se vlak zase pomalu rozjel, usídlila se v rohu, aby mu
nepřekážela.
Pár minut si povídali a Klára mimo jiné zjistila, že po ní Tomáš několikrát docela slušně pásl. Jestli to bylo tím drncáním, vlakem nebo pohledem na jeho urostlou postavu, nevěděla. Faktem zůstává, že ji asi vzrušily všechny ty věci nějak dohromady.
Došla k němu a položila mu ruku na zadek. Lehce sebou škubl.
„Holka, nech toho, musím se soustředit.“
„To zvládneš.“ zašvitořila a klekla si. Dostala se až k jeho poklopci
a jediné, co musel Tomáš udělat, bylo odsunout se několik centimetrů od
panelu.
Výhled měl stále dobrý, na knoflíky dosáhl, takže se vlastně nic
nedělo. On si nahoře klikal tlačítky, dole se Klára věnovala jeho
přirození.
Musel uznat, že je to příjemné. Víc než to, je to uvolňující. Protože
byl profesionální řidič, nenechal se tím rozhodit a dokázal se jak
soustředit na jízdu, tak si užívat skutečnost, že ho někdo dole
dráždí.
Klára to uměla. Navíc jeho delší sexuální půst kvůli pracovnímu
vytížení způsobil, že celá operace netrvala moc dlouho.
Když dosáhl vrcholu a Klárka ho zpracovala, beze slova se zvedla, dala mu
pusu na tvář a měla se k odchodu.
„Za chvilku jsme na místě, pak se u mě stav a ještě něco vymyslíme. Můžeme aspoň zajít na kafe nebo něco.“ řekl jí, aniž se na ni podíval, protože se stále věnoval řízení.
Svižně se vrátila na své místo. Sice na něm stráví necelou minutu,
ale nikdo nemusí vidět, že vychází od řidiče soupravy.
Něco bylo špatně. Ačkoli se už blížili k nádraží, vlak nezpomaloval.
Jela tudy už několikrát a tady už jeli skoro krokem. Teďka to byl
minimálně poklus.
Nádraží bylo uzavřené. Vlak skončil na nástupišti. Pár lidí bylo lehce zraněno, ale nikdo vážně. Klára stála před budovou a hlavou jí probíhaly všechny ty myšlenky, které máte, když jste poblíž nějaké kritické situace. Neprovedla jsem něco? Není to částečně moje vina?
Když jí Tomáš položil ruku na rameno, vypískla leknutím, až se
kolemjdoucí otočili.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Jen jsem ti chtěl říct, že jsem
v pořádku a že to sice vypadá děsivě, ale neměli jsme na tom podíl. Já
si jsem svou prací jistý, tohle muselo být něco v technice. Brzdil jsem už
od toho hostelu, který je u cesty, protože tam brzdím vždycky. Ale
nechytalo se to, jako by to jelo naprázdno.“
Předali si čísla, ještě si dali poslední pusu a každý se vydal svou cestou s trochu klidnějším svědomím, ale stále sevřeným žaludkem. Když si Klára vzpomněla na to, jaké se jí zmocnilo ve vlaku vzrušení, řekla, si, že příště musí do batohu přibalit aspoň vibrátor nebo něco. Na Tomáše asi nenarazí každý den.