Povídka: Když už všechny chytíš, nevím, proč se stydíš | Pokémon Go
Myslíte si, že lov pokémonů je jenom běhání s mobilem v ruce po ulicích a lesích? No, možná vás překvapí, co dalšího se může přihodit…
I ty, zatracený Mewe…
Stoupal s mobilem v ruce do kopce, protože radar na displeji mu oznámil
možnou přítomnost vzácného kusu. Mewe… unikal zatím všem kvůli své
neviditelnosti a byl jedním z těch, o kterých se i pochybovalo, že vůbec
existují.
Když se octil na hřebenu, spatřil před sebou něco mezi hájkem, parkem a
loukou. Asi tu kdysi nějaký park nebo něco v tom stylu bylo, ale volná
vegetace to pohřbila. Zůstalo místo s kameny a kusy starých staveb, to
všechno pokryté vegetací.
A někde tady má hledat pokémona? No dobře. Vydal se mezi kameny a stromy a
mával kolem sebe mobilem jako pochodní, protože jinak než přes displej
svoji kořist nespatří.
Pak to uslyšel. Něco mezi křikem a zasyknutím. Jako by byl někdo
zraněný…
Nejdeš po něm sám…
Jak se pohyboval dopředu a zkoumal prostor, spatřil ji.
Ležela na trávě a její noha vůbec nevypadala dobře. Nikde žádná krev,
ale takhle vytočené není chodidlo člověka nikdy, blesklo mu hlavou několik
modelů z lekcí biologie. Asi blbě stoupla nebo zakopla a udělala si něco
s kotníkem.
Teď se snažila nohu dostat do použitelnější polohy, ale šlo jí to
pomalu.
„Počkej, pomůžu ti, tohle bys neměla dělat sama.“ sedl si k ní a
položil telefon do trávy.
Jeho znalosti lékařství nebyly nijak závratné, ale chodil s několika
sestřičkami, takže něco přece jen pochytil. Nikde nic zlomeného, podle
všeho to chtělo jen šikovně nastavit a klouby zapadnou, kam mají.
„Zkusím to napravit, ale bude to bolet. Do něčeho se zakousni nebo se
něčeho chytni.“
Beze slova ho silně objala, takže málem ztratil kontrolu nad její
končetinou. Pak trhnul jejím chodidlem a uslyšel zapraskání. Tlumený
výkřik mu zazněl přímo do ucha, ale následovala ho překvapená úleva.
Beze slova ho objala, tentokrát chtivě a dala mu pusu.
Teplo jejího těla silně přitisknutého na jeho ho dostalo. Sklonil se dozadu
a ona ho celou svou vahou přitiskla k zemi. Zůstala ale na něm a tentokrát
začala ona zkoumat jeho tělo. Nebyl nikde zraněný, ale některé části se
také hlásily o pozornost.
Pokémon, který není na žádném displeji…
Mikina padla, sexy prádlo zůstalo. Třeba ty krajky používala jinak na
odlákání pozornosti konkurenčních lovců, ale tady by jí věnoval
pozornost stejně. Trochu poposedla, aby uvolnila jeho klín a dostala jeho
nástroj z kalhot. Šortky jí nedaly moc práce a sama na tom byla podobně,
takže si skulinku pro průnik našli.
Opět zasykla, tentokrát slastně, a začala se na svém zachránci pohupovat.
Byl to ten svižný rytmus náhlých a živočišných setkání, která
přicházejí a zase odcházejí. Nikdo se na nic neptá, nikdo nic neřeší,
protože protějšky už se asi nikdy neuvidí a není potřeba to nijak pitvat.
Prostě si užít a jít zase dál.
Tentokrát oba nechali telefony a příšerky být a oddali se jen jeden
druhému. Jejich těla už si žádala své, protože některé chutě
digitální displej neukojí. Pak už jen leželi vedle sebe, oči upřené na
listy stromů nad sebou a měli dilema, jestli sáhnout po telefonech, nebo po
ruce toho druhého.
Nakonec zvolili kompromis a jednou rukou vzali mobil, druhou spočinuli
v částečném objetí.
„Hergot, ten parchant je za rohem.“ vykřikl v náhlém poznání a
škrábal se na nohy.
„Hej, počkej na mě. Když mi ho necháš, udělám ti to ještě pusou…“
nadhodila s lehkou nadějí v hlase.
Poselství:
Když se prolne tělesné a digitální přátelství, vznikají kolikrát dosti podivné vztahy…