Povídka: Až do dna
Povídka je napsána podle skutečné události... Měl to být naprosto dokonalý večer. Večeře při svíčkách, sekt ve sklenkách, jemná hudba na pozadí, prostě sen každého zamilovaného páru. A nakonec romantická žádost o ruku. Obvykle sen každé ženy.
No ale čím více součástí a proměnných jakýkoli plán obsahuje, tím více se může něco zvrtnout. Jako tomu bylo i v tomto případě. Ale musíme začít od začátku…
Stůl rezervoval už týden předem. Obsluha byla sice lehce překvapena, protože obvykle byly stoly volné naprosto v pohodě i ten den večer, ale když je seznámil se situací, pochopili jeho obavy. I když si možná mysleli něco o hlupácích, co potřebují mít nutně pod kontrolou každý detail.
Prstýnek za několik desítek tisíc korun opatroval jako oko v hlavě a
nosil ho s sebou dokonce i na jednání. Ostatní si z něj dělali trochu
legraci, ale věděli, že mu na té ženě opravdu záleží, tak jeho lehké
šílenství respektovali.
Naštěstí ještě nešlo o svatbu, takže nebylo potřeba zařizovat nic moc
dalšího.
Večer měl kliku. Veronika měla zpoždění na cestě z práce a volala mu, že dorazí o půl hodiny později. Takže Milan měl dost času na to, aby všechno ještě třikrát zkontroloval a dohodl se s číšníkem na klíčovém bodu – sektu, sklenicích a prstenu ve flétně na sekt.
Číšník si trochu povzdechl nad takovou podle jeho názoru blbostí, ale poslušen pravidla „náš zákazník, náš pán“ nahlas nic neřekl a respektoval příkazy hosta jen s lehkým kývnutím hlavy na srozuměnou.
A už tu byla. Krásná jako hvězdná obloha, ve večerních šatech a
s kabelkou typu psaníčko v ruce.
Číšník ji usadil, oběma rozdal menu a někam se vypařil.
Všechno probíhalo celkem podle plánu, jen s drobnými odchylkami, které
ale vůbec nevadily.
Pak přišel čas na přípitek. Tehdy se ovšem přihlásily Veroničiny
útroby a musela si odskočit.
Nějakou dobu se ovšem nevracela. Když nakonec po delší době cvakly trochu prudčeji dveře toalety, kývl Milan na číšníka, aby naléval. Zrovna když Veronika došla zpátky ke stolu, bublinky akorát opadly a před ní stála flétna do poloviny naplněná sektem. Milan už ji pozvedával v prstech.
Jeho partnerka zavrčela něco o „zatracené slepici“ a pak nečekaně
rázně prohlásila: „Výborně, potřebovala jsem se osvěžit.“ A hodila
do sebe flétnu téměř na ex.
Další události na sebe nenechaly dlouho čekat, protože se téměř
okamžitě zakuckala. V panice pustila sklenici na zem a vyběhla z restaurace
na náměstíčko s fontánou.
Milan vyrazil s číšníkem za ní. Venku se zastavila a stále se nemohla ani nadechnout, ani vydechnout. Číšník byl co k čemu, chytil ji kolem pasu a profesionálně provedl Heimlichův manévr.
S jejím nadechnutím něco zacinkalo o kov kašny a žbluňklo ve
vodě.
„Do háje, prsten.“ vykřikl Milan a vrhl se k fontáně.
„Jaký prsten?“ zavolala na něj a popadala dech.
„Zásnubní, mělas ho ve sklenici, chci tě požádat o ruku.“ usmál se
na ni.
Doběhla k němu, dala mu pusu na rty a zouvala si boty. Pak bez varování
přelezla okraj fontány, a když jí nabídl ruku jako oporu, podívala se na
něj a řekla: „Tuhle ruku ber jako ano, nasadíš mi ho, až ho
najdeme.“
Netrvalo to tak dlouho a byla u toho spousta smíchu a objímání se ve
vodě.
Dorazili sice zpátky jako dva vodníci, ale personál jim zatleskal a hosté se
přidali.
Večer zatáhli závěsy a noc patřila jen jim.
Když vedle sebe leželi tělo na těle, museli se pořád smát příhodě
s kašnou.
Lehce ho bouchla pěstí do prsou: „Až tě příště napadne podobná
blbost, tak si uvědom, že nejsi ve filmu. Ale bylo to super, nicméně
příště mi radši kup vibrátor.“ otočila oči ke stropu.
„Už jsem rozbila tři.“
Poselství:
Ne všechno, co funguje spolehlivě v seriálech a filmech pro romantiky, funguje stejně spolehlivě i ve skutečnosti…