Povídka: V krajkách rudých jako krev opři se o nejbližší z dřev | Vánoce
Pověsil ho na zlomenou větev a přitiskl se ke mně. Chytil pevně moje boky a jen se dotkl mojí kůže, už jsem cítila… ale co to kecám, hezky od začátku…
Jenom chata malá nás dva ukrývá
Město je fajn prostředí, ale na Vánoce chcete mít od všech těch zmatků spíš klid. Takže jsme se s Rudou vypravili do Krkonoš na chatu a udělali si nadílku jen mezi sebou. Pravda, ještě jsem úplně netušila, co mě čeká.
„Nesu oříšky pro moji veverku,“ zašvitořila jsem a počkala, až ode
mě převezme mističku s kešu. Dal ji na stolek před stromečkem. „Tak co,
pustíme se do nich?“ hypnotizoval pohledem těch pár balíčků, které
ukryté pod větvičkami připomínaly zapomenutou rotu vojáků v zákopu.
Místo odpovědi jsem se pro ně natáhla, jako když krupiér stahuje sázky
v kasinu. Ruda se mi opřel o zadek a stáhl si k sobě ty svoje.
Jedno doplní druhé
„Jéé, to je ta debilní čepička, který jsme se tak tlemili, když jsme
šli od Formanky, žejo?“
„Jo jo,“ odvětila jsem. “Šla jsem kolem znova a nemohla jsem si
pomoct.“
Ruda si natáhl čepici ve tvaru pivní sklenice a uchy… na uších. Jenom
upít.
„Hmm…no to je ale krása,“ kývla jsem uznale nad výběrem červených
minišatů, které na mě vykoukly zpod papíru. Trefil se, to se musí nechat,
tuhle barvu ještě nemám, vždycky jsem šla po tmavších. V duchu jsem si
poznamenala, že ho musím odměnit. Pak mě napadlo, že by se to třeba dalo
spojit s tím, co bude mít v další krabici.
To už škubal papír, a jakmile na světlo vykoukl emblém společnosti a
obrázek digitální zrcadlovky, zasvítilo Rudovi v očích.
„Ááááá, stříbrný déčko,“ zaplesal. Natáhl se ke mně a než jsem
stihla cokoli udělat, ležela jsem na zádech a jeho jazyk mi krásně zajel do
pusy. Tohle byl zásah.
„To musíme vyzkoušet,“ prohlásil, když si zase sedl a hrabal se
v obsahu krabice.
„Myslím, že bych měla jeden nebo dva nápady,“ poznamenala jsem a
významně žmoulala v prstech poddajný červený materiál
Žhavá cesta mezi chladné stromy
Klusal přede mnou nadšeně jako kluk, který jde prvně pouštět draka. Já
si držela u těla kabát a snažila se sebou někde nešvihnout. Dorazili jsme
k prvním stromům lesíka a rozhlédli se kolem. Nikde ani noha a každou
minutu byla větší tma.
Nastavil přístroj a několikrát cvakl. Pak už mě začal navigovat.
„Opři se o tuhle větev a trochu si rozevři ten kabát.“ Nechala jsem
klopy zhoupnout od sebe a mezi jejich černou probleskla moje světlá kůže a
červené krajkové minišaty. Nic víc jsem na sobě neměla. Zabodl se do mě
chlad, ale zároveň mě to hrozně vzrušilo.
Ruda cvakal a cvakal a jak jsem před ním krok po kroku ustupovala a tancovala
mezi stromy, bylo to fakt jak paparazzi prohánějící celebritu. Chtěla jsem
udělat ještě další krok, ale za zády jsem měla pevnou břízu.
Přitiskl se na mě a já mu stiskla přes džíny penis. Jeho stehno bylo mezi
mými a posouvalo se sem a tam. Třela jsem se o něj a tiskla se k Rudovi
celý tělem.
Foťák už tu byl navíc. Pověsil ho na zlomenou větev a přitiskl se ke
mně. Chytil pevně moje boky a jen se dotkl kůže, už jsem cítila…
vibrace! Ten lišák si na mně vzal ještě vibrátor!
Otočila jsem se a vyšpulila zadeček. Vyhrnul snadno krajku a k heboučkému
silikonu se přidal jeho teplý penis. Zajel do mě, až jsem sebou cukla a
vydechla jako po sprintu. K tomu mi ještě špičkou vibrátoru přejížděl
přes análek, zatímco mi dole roztahoval vaginu.
„Aaaahhhhh…“ zmalátněla jsem tak, že jsem se musela chytnout stromu,
aby mi nepodjely nohy. Bylo mi fuk, jestli nás někdo slyší nebo vidí.
Všude už byla tma jak v pytli a druhý fotograf tu snad nikde není.
Poselství:
Není třeba se bát nepříznivých podmínek. Trocha tělesného tepla to snadno vyřeší.
