Vánoční pohádka: Polibek nic nezmůže, teprve klín pomůže
Lokálem zaznělo zavýsknutí a kroužek rukou pozvedl sklenky s destilátem v hlučném cinkání přípitku. Krásná Laura upírala pohled na jiskřící nápoje a byla šťastná. Opravdu šťastná. Byla opět mezi svými, mezi přáteli, které do značné míry považovala za svou rodinu. Ani si přitom nevšímala telefonu, který neodbytně vyzváněl a bílé světlo jeho displeje co chvíli zablesklo mezi další elektronikou položenou na stole mezi lahvemi, krabičkami cigaret a mističkami s oříšky nebo slanými tyčkami.
Neodbytný telefon
Naučila se ho nevnímat, i když jí tenký hlásek vzadu v hlavě připomínal, že její radost nevydrží věčně a její pobyt mezi přáteli je jen dočasná záležitost. A že dříve nebo později se bude muset vydat zpátky. Protože se k tomu zavázala ještě před odjezdem.
Dny nebyly jen o přípitcích. Pozdní léto se krásně vydařilo, takže jezdili společně na golf nebo k vodě a těšili se ze vzájemné společnosti, počasí a dostatku možností, jak trávit společný čas. Jenže všechno musí jednou skončit a Lauřino výletování a sportování nebylo výjimkou. Telefon totiž bez varování utichl a Laura zpanikařila. Co když se mu něco stalo? Rozloučila se se všemi, nasedla do auta a vydala se zpátky k jedné osamělé luxusní vile.
Prázdné sídlo
Už když z dálky zahlédla prosklené patro, docvaklo jí, že je něco špatně. Jak projela branou, uvědomila si, že je celá vila tmavá. Tmavá, bez života, bez pohybu, beze světla. Když vystoupila z auta, zahřmělo a na předním skle vozu jí pleskly první mohutné kapky. Oblohu nad domem proťal blesk a odsud vypadala skoro jako lebka… nebo snad náhrobek. Laura vyběhla po schodech ke vchodovým dveřím, zatímco v jejích stopách přistávaly další kapky sílícího deště. Hřmění neustávalo. Teď už jen chybí někdo se sekerou, napadlo ji, aby to byl správný horor. Vstoupila dovnitř a sáhla po vypínači. Chodbu ozářilo tlumené světlo, jenže ani tomu se moc do života nechtělo. Bzučelo, s praskáním vynechávalo a působilo spíš jako svíčka, kterou rozhodí nejmenší závan vzduchu. To Lauře na klidu nepřidalo. Jestli se dům řídil podle stavu svého majitele, bylo to horší, než čekala.
Vyběhla nahoru a tam ho spatřila. Ležel na zemi a jeho klasický luxusní oblek vypadal jako hromádka hadrů. Nebylo jasné, jestli vůbec dýchá. Skočila k němu, sklonila se k jeho hrudi. Pohybovala se skoro neznatelně, ale pohybovala se. Pohladila ho po zjizveném čele, které mu dodávalo vzhled šelmy, ale ani se nepohnul.
„Co je ti, drahý?“ zeptala se se slzami v očích. Věděla, že je to její vina, že neposlechla jeho příkazů a přes úpěnlivé varování telefonu zůstala doma mnohem déle, než se původně oba dohodli. Sklonila se k němu blíž a políbila ho na rty kryté hustým vousem. Trošičku zachrčel, ale jinak nijak nereagoval. Pro Lauru to byl ale signál naděje, že není ještě zcela mrtvý a že je tu možnost záchrany. Jenže jak? Jak ho probudit, když ani upřímný polibek nezabírá? Vtom si všimla prášků na tlak, které ležely opodál. Několik kuliček a otevřena lahvička. Musí mu nějak rozpohybovat srdce. Kdoví jak dlouho tady leží? .[clearfix]]
Tělo na tělo
Několikrát mu stiskla hrudník, ale měla pocit, že to s ním ani nehnulo. Procházela rukama jeho tělo, až se nevyhnutelně dostala až k jeho klínu a zarazila se. On mu stál. Jasně cítila jeho pevnost přes kalhoty, jakmile zajela rukou pod značkovou vestu. Tu mu vzápětí vyhrnula a dostala se rukama až do jeho kalhot. Tam sevřela ruku na tuhém obrovi. Mohlo by to pomoct? Vstala a po krátkém zápolení se zbavila kalhot i kalhotek. Vysvobodila mu penis z kalhot a obkročmo si na něj nasedla.
Jakmile se jí dotkl jeho žalud, ozvalo se podobné zachrčení, jako když ho prve políbila. Usedala dál a jeho úd se do ní dostával hlouběji a hlouběji. Dosedla a podívala se na něj. Zalapal po dechu, mrkl na ni, ale asi byl stále příliš ochromen na to, aby se zvedl. Laura se na něm začala pohupovat a místo zachrčení se občas ozvalo zavzdychání. Podíval se na ni, položil jí ruce na zadeček. Něco se měnilo, uvědomila si, jak ho během dosedání pozorovala. No jistě, jeho jizvy se začaly vyhlazovat a neuspořádané houští na tvářích se měnilo do krásně zastřiženého vousu. Zpod jeho divokého vzhledu se klubal docela normální lidský obličej.
Jeho tělo se stalo skutečně lidským přesně v momentě, kdy do ní vytryskl. Zvedl se do sedu, přitiskl ji k sobě, hluboce políbil. Zůstali takhle ještě dlouho a nebylo to rozhodně naposledy, co se důkladně spojili za tmy a za bouře v téměř tichém domě.
