Povídka: S Venušinou kuličkou projdi lesní cestičkou
Probudila se ještě skoro za tmy. Už nepotřebovala budík, protože její tělo i mysl si o ten ranní běh říkaly už několik let. Nejdřív nevěřila tomu, že by skutečně začala běhat, ale teď se jí to stalo přirozeností a pokud by se ráno nevypravila do blízkého lesa, cítila by, že celému dnu něco chybí.
Dneska to ovšem chtěla trochu ozvláštnit. Ne, že by ji běh samotný neuspokojoval, ale chtělo to občas přece jen přidat něco navíc. Proto poté, co se připravila a dala si tyčinku na zahnání kručení v břiše, sáhla do zásuvky svého nočního stolku. Venušiny kuličky už tam na ni čekaly.
Zkušeným pohybem si je zavedla do pochvy a vydala se na cestu. Lákalo ji, jak se budou chovat, protože při běhu je ještě nezkusila a trochu se bála toho, že se nebude moci soustředit na samotný pohyb. Ale snad dokázala své tělo ovládat natolik, aby si vychutnala oboje.
Venku si vychutnala ten moment, kdy se otáčela ze stínu přístřešku nade dveřmi a v příštím momentě zalilo její tvář ranní slunce, které už začínalo hřát. Okolí vzduch byl ještě zcela chladný, ale najít paprsky té zlaté koule na nebi bylo jako napojit se na neznámý a nekonečný zdroj síly a pozitivní nálady.
Nasadila si sluchátka a lehkým poklusem se vydala směrem k lesu, který začínal několik bloků od její chaty. A už s prvními kroky se začínaly v jejím těle dít věci. Sice se jí dařilo nepodlehnout tomu, co jí vystřelovalo celým tělem zcela, ale přece jen nedokázala potlačit občasné zasténání, které se jí vtíralo do každého výdechu. Občas si musela skousnout rty a dýchat pouze nosem. Vždycky si říkala, že poběží rychleji a rozkoš vycházející z jejího klína tak zarazí, ale samozřejmě to pak bylo akorát horší.
U prvního stromu se už musela opřít. Po tváři jí tekl pot způsobený během i tím, jak nažhavené bylo její tělo. Každým pórem chtěla víc… víc běhu i víc rozkoše.
Odhodlala se k pekelné jízdě, přepnula si mobil na rychlou instrumentální hudbu a dala se do sprintu. Okamžitě ji zaplavila taková vlna pocitů, že pod jejich náporem málem na místě omdlela. Její tělo přešlo ale na něco jako autopilota a zjistila, že na běh samotný se nemusí prakticky vůbec soustředit. Prostě běžela.
Probíhala pod stromy, jejichž jehličím pronikalo sílící slunce. Proběhla kolem několika ohrad, kde se páslo několik koní, kteří při jejím proběhnutí jen zafrkali a škubli ušima, snad v pozdravu, snad nevolí. Padlo několik dutých kroků na dřevěném mostě přes řeku, která lesem tekla a pak se opět pod jejíma nohama ozývalo jen dusání na nedlážděné cestě.
Na rozkoš proudící její nervovou soustavou už si zvykla a teprve teď si ji mohla vychutnávat plně, aniž by ji obtěžovala nebo byla jejímu pohybu na překážku. Adaptovala se. Byla šťastná a uvolněná. Jedinou vadou na kráse bylo mokro v rozkroku, ale za prvé kolem nikdo v tuto hodinu nebyl, za druhé ho nevnímala, dokud se pohybovala.
Nakonec vyběhla na louku a les tady končil. Smířená s osudem a otevřená přímému slunci sebou na místě plácla na zelenou trávu a s úsměvem jen hleděla na čistou letní oblohu. Nic jí nechybělo.
Nějakou dobu na tom místě jen tiše existovala, vnímala svůj dech, který se pomalu vracel do normálu. Byla sama se sebou navýsost spokojená. Ostatně, tenhle stav se po vydatném ranním běhu dostavoval u Helen vždycky.
Málem usnula, ale teplo dopadající na její tělo bylo přerušeno
stínem, kterým ji kdosi zahalil. Otevřela oči a spatřila nad sebou postavu.
Po chvilce nejistoty v ní poznala holku, kterou v lese občas vídala a
někdy spolu dokonce chvíli běhaly. Neznala její jméno a při běhu se
obecně moc nekomunikuje. Jen se k sobě připojily a pak zase rozdělily. Nic
víc, nic míň.
„Nic mi do toho není, ale neměla jsi nějakou nehodu?“ zeptala se a
pohledem spočívala na Helenině rozkroku.
Ta si chvíli nebyla jistá, co na to říct, ale koneckonců, před ženou se
nemusela za nic stydět.
„Chtěla jsem zkusit při běhu Venušiny kuličky a takhle to dopadlo.“
Dívka si bez dalších slov napůl sedla napůl lehla vedle Heleny a chvilku se jí dívala do očí. Pak se pomalu přiblížila k jejímu obličeji a velmi lehce ji políbila. Helen se zarazila, ale na další polibky už zareagovala o něco vstřícněji.
Pak sjela rukou k legínám a nadzvedla lem s gumou. Dívka se jí podívala do očí, a když Helen nic nenamítala, zajela jí rukou do kalhot. Zbavila vaginu předchozího nástroje a nahradila ho vlastními prsty. Druhou rukou si začala přes mikinu hrát s Heleniným poprsím. Teď se z úst sportovkyně ležící na trávě ozvaly už nefalšované a ničím nepotlačované vzdechy. Nebyl to křik, jen rychlé dýchání způsobené tím, co se v jejím těle opět odehrávalo.
Netrvalo dlouho a přišel další orgasmus, který ještě navázal na zbytky pocitů z toho minulého. Helen si pak prudce sedla a přitiskla vášnivě svoje rty na ústa své nové společnice a s největší pravděpodobností i budoucí příležitostné milenky. Ta holka to uměla.
Po čase stráveném mazlením, hlazením všude možně a dalším
líbáním se střídající se intenzitou a záběrem vstaly a ruku v ruce se
ubíraly zpátky k lesu.
Lehkým klusem překonaly vzdálenost opět zahalenou stínem stromů a pak se
rozdělily. Ale pokud se zase setkají, už vědí, co od té druhé
napříště očekávat.
{flv}260{/flv}
