Vánoční pohádka: Z ledu nejen srdce, umrznou ti ruce
Seděl se sestrou u stolu a jeho tvář osvětloval displej telefonu, kde hbité prsty přesouvaly kostičky. Notebook byl v servisu a on se hrozně nudil. Za okny už se stmívalo, stíny se natahovaly přes dřevěný nábytek a dodávaly pokoji podivnou atmosféru. Jako by všechno čekalo na nějaký podivný okamžik, který má teprve přijít, nějakou zvláštnost, která naruší všechna očekávání.
Tvář za oknem
Když se už poněkolikáté podíval na okno, zarazil se. Na skleněné desce se objevily vlásky námrazy. Jako popínavá rostlina zahalila sklo postupně pavučina mrazu. A v ní se zjevila podivně krásná tvář. Mrkla na něj. Sestra k ní stála zády a nic neviděla. Zvedl se a došel k oknu jako hypnotizován. Když se přiblížil, rozeznal toho ve skle víc. Nebyla to jen tvář. Byla to postava v místnosti a kynula mu rukou. Jasně naznačovala: Pojď blíž, čekám na tebe, až se mě dotkneš. Udělal to.
Dotkl se namrzlého skla. Ucítil chlad, ale i jakousi povědomost. Ta zima ho podivným způsobem lákala. Pohladil žilky na skle a krom chladu ucítil… vzrušení. Jinak si to nedovedl popsat. Najednou se něco zablesklo a zapraskalo. Reflexivně se podíval na displej telefonu. Ten se podivně zaleskl a on ucítil bodnutí, jako když mu něco spadne do oka. Protřel si ho, jenže pořád cítil závan chladu. Jako když se podívá ven škvírkou ve dveřích, kterou proudí mrazivý vítr.
Střípek ledu
Zmateně zamrkal a najednou všechno kolem něj nedávalo smysl. Otočil se ke stolu, u kterého pořád seděla jeho sestra. Jenže jemu se zpátky k ní nechtělo. Zamrzlé okno s tváří uvnitř ho lákalo ještě víc, pořád na něm měl položenou ruku a ledový hladký povrch byl pro něj stejně lákavý jako ještě včera vyhřáté přikrývky jeho postele.
Pojď za mnou. Čekám tě venku. Ta slova mu zazněla v hlavě, aniž by se obtěžovala projít nejdřív ušima. Podíval se znovu na sklo, ale tvář už tam nebyla. Spatřil jen nejasné obrysy místnosti, které se ještě víc rozplývaly, protože námraza z okna pozvolna ustupovala.
Na nic nečekal a beze slova vyběhl z bytu a dal se po schodech dolů až na plácek před domem. Do večerního sněžení. Jeho sestra za ním něco vyděšeně zavolala, jenže on ji
nevnímal. Pro něj teď existovala jen tvář za oknem a přislib něčeho víc, pokud ji najde venku. Nic jiného nevnímal, chlad a sníh už přivítal, zpátky do bytu se mu nechtělo.
Mrazivé teplo
Pobíhal venku jako zmatený pes, který ztratil pána. Kolem něj byly jen tmavé skvrny několika pozdních chodců. Jak zmateně pobíhal, občas do některého z nich strčil a vysloužil si jadrnou poznámku.
Dostal se až na náměstí. Pouliční lampy osvětlovaly dlažbu. Dolehl k němu šum motoru a křupání sněhu. Trhl hlavou k jedné ze silnic a nejspíš poprvé v životě spatřil limuzínu. Přijela až před něj.
Jen se otevřela dvířka, spatřil tu tvář ze zamrzlého zrcadla. Vtom si uvědomil tlak v kalhotách. Trochu sebou cukl, ale tlak v klíně nezmizel, naopak ještě vzrostl. Když královna vykoukla, usmála se na něj a pokynula mu dovnitř. Byl zmatený, ale pozvání neodolal.
„Jen dolů s těmi kalhotami,“ přikázala mu, jakmile se dvířka tiše zaklapla. Vnitřek vozu byl chladný a neutrální jako nemocniční chodba. Pořád se trochu styděl, jenže neměl už žádnou sílu jejím příkazům vzdorovat. Rozepnul si pásek a nechal je spadnout dolů. Natáhla ruku a vzala ho za tuhý penis. Spokojeně se usmála a pomalu, procítěně ho přetahovala. Sklonila se k němu a vzala ho do pusy, užívala si každý kousíček chladného a přitom žhavého masa. Pro něj to bylo něco zcela nepopsatelného.
Ani nevnímal, že se královna zbavila oblečení, třela se o něj prsy a nakonec mu nastavila zadeček, aby do ní vstoupil svým ledově tuhým mužstvím. Byl už jako ve snách a nechal ji dělat si s ním, co chtěla.
Když vyvrcholil na její modrou kůži, z kapek spermatu stoupaly mrazivé obláčky. Byl hrozně unavený a jen se schoulil vedle ní na sedadlo, zatímco limuzína si to šuměla nocí někam do neznáma.
