Adam Durčák
Potřebujete poradit? Zavolejte Adamovi
596 810 697 (Po–Pá 8–20, So–Ne 8–12)
100% diskrétně

Zapojte se do našeho věrnostního programu a získejte slevy a výhody!

0
Košík
Váš košík zatím neobsahuje žádné vzrušení.

Není to škoda? Pokud potřebujete poradit, využijte naši poradnu nebo nám rovnou zavolejte na 596 810 697.

Cena dopravy
IN TIME - kurýr
79 Kč
Česká pošta - Balík do ruky
89 Kč
PPL - kurýr
89 Kč
Zásilkovna - osobní odběr
49 Kč
Osobní odběr Prodejna Havířov
Zdarma

Doprava zdarma při nákupu nad 1 400 Kč.

Menu
Play! zóna Magazín Erotické povídky Povídka: Jen pár kroků z hlubin pekla, exploze se trochu lekla

Magazín - Erotické povídky

Povídka: Jen pár kroků z hlubin pekla, exploze se trochu lekla

Erotické povídky Erotické povídky

Porazit společnými silami Pekelného pána teroru, to je prostě něco, na co se nezapomíná. K´ren byla ale vždycky dobrým zabijákem, zatímco já se držel cesty světla. Naše osudy se před dlouhou dobou propojily, když jsem jí pomohl najít vrahy jejího otce, mocného čaroděje západu.

Během té operace jsme se spolu prvně vyspali a prostě to tak nějak už i nadále táhli společně. Nedělali jsme si nárok na život toho druhého a dopřávali jsme si i dalších sexuálních dobrodružství. Hlavně, když byly prachy a do koho zapíchnout meč a spousta chlastu. Prostě život potulných hrdinů.

Ale ne vždycky to bylo růžové. Obrovské pouště, kam až oko dohlédlo, byly jedním z extrémů. Museli jsme se přes ně plahočit v plné zbroji a útěchou nám byly jen ty měchy s vodou, které jsme táhli ve vacích. Nebo naopak zase velehory plné věčného ledu, kde člověku praskala sklovina na zubech a slunce, pokud už vyklouzlo z temných mraků, bylo jen mlhavým kruhem na obloze. Možná jsme si ho nakonec ještě celou dobu pletli s něčím zcela jiným.

Když se nám konečně na vrcholku skály, kde jsme našli lehké závětří, podařilo rozdělat strážní oheň, zahřáli jsme se nakonec i sami sebou. Tady nebyl čas na nějaké milostné parádičky, museli jsme prcat v zájmu vlastních životů. Takže hlavně mazlení a hlazení se na kůži pod zbrojí. Hladil jsem ji vytrvale všude možně, od koziček po břicho a kde se objevila jen trochu růžová kůže, byl jsem spokojený. Ani nezáleželo tolik na tom, jestli se do ní opravdu dostanu, ale když jsme se zachumlali do brnění a kožených doplňků a tiskli se k sobě nahými těly, za chvíli jsme ucítili ony jiskry lidského tepla, jak se nám vzájemně rozlévají všude, kde mohou. Pomalu, ale jistě, protože jsme o ně náležitě pečovali.

Několik let po tomhle toulavém životě jsme se usídlili v jednom království. Urovnali jsme některé staré účty a král nás používal jako prodloužené rameno vlastní spravedlnosti. Jednou se u nás stavil jeho kouzelník s úkolem. V jeskyni blízkého pohoří byla údajně brána do pekel a on ji chtěl prozkoumat, ale jednoduše řečeno to byl srab až na půdu.

Ale když plácl na stůl naditým měšcem zlata a pověřil nás, ať mu přineseme, cokoli zajímavého tam najdeme, nebránili jsme se. Nakonec se to ukázalo jako jedno z největších dobrodružství našeho života.

Provázeni prostou zvědavostí dobrodruhů, kteří se o odměnu už bát nemusí, jsme se plahočili skalami a tak nějak se nám zdálo, že klesáme stále hlouběji. Po nějaké době jsme si dokonce uvědomili, že už nevidíme slunce, ani nevíme, jestli jsme ještě na povrchu nebo jsme zabrousili do nějaké staré důlní štoly. Upřímně, přesnost orientace nikdy nebyla naší nejsilnější stránkou, ale přežili jsme i bez toho. Pak jsme uslyšeli dunění a ucítili jsme i, jak se sama skála otřásla. Tehdy v nás hrklo, protože tohle nás mohlo i zabít. Ale stejně jsme blbci putovali dál.

Dunění nabíralo na intenzitě. Pak se k němu přidal pach síry a kouře. Tohle nás už začalo skutečně zajímat a taky byl důvod. Když už byl kouř nesnesitelný, viděli jsme někde pod sebou odlesky rudého světla. Co to sakra je? Blesklo mi hlavou. Zaslechli jsme zvuky, které nemohla vydávat žádná lidská bytost, ani zvíře, které jsme znali z povrchu země. Urazili jsme ještě kus a vymotali se ze skalních skulin. Naskytla se nám podívaná jako ze starých legend, které se vypráví dětem.

Byli jsme na samém okraji obrovského, nezměrného prostoru, který vypadal jako zvrásněný obrácený kužel. Bylo to vlastně jakési údolí plné zčernalé horniny, částečně roztavené. Nad námi se převalovala oblaka rudého kouře, ze kterého občas vyšlehly plameny na všechny strany.

A pak jsme spatřili to, co vydávalo ty strašné skřeky. Na dně údolí, mezi kamennými bloky, které vypadaly jako trosky nějaké budovy přes lidskou historií, na tom samém dně se pohybovala…bytost. Nejméně dvacet metrů vysoká, s ocasem posetým ostny, který mohl jedním švihnutím srovnat se zemí libovolný hrad, který jsme za svého života navštívili. Rudé šupiny, troje rohy různých délek a tvarů a tlama plná ohně.

Tohle musel být Pán pekel nebo jeho nejbližší pobočník. Oba jsme se stáhli, protože kdyby si nás tohle stvoření všimlo, tak odsud nikdy neodejdeme. K´ren se ke mně přitiskla jako ke staršímu bratrovi, kterého nikdy nepoznala. Objal jsem ji kolem pasu a snažil se jí beze slov vtisknout aspoň trochu pocitu bezpečí. Pak jsem si uvědomil, že mně líbá. Přišlo mi to v téhle situace naprosto mimo mísu, ale automaticky jsem její polibky opětoval. Byla v tom jakási osudovost a vědomí, že odsud možná už nikdy neodejdeme, takže bychom si měli tenhle okamžik vychutnat. Navíc jsme asi v místech, kam určitě mnoho smrtelníků nevkročilo.

Uklidili jsme se do jedné skalní kapsy, kam nebylo vidět a protože tady jsme si rozhodně na nedostatek tepla stěžovat nemohli, naše výbava a zbroj za chvilku skončila na kamenné… zemi. Tentokrát jsem si ji vychutnal od hlavy k patě a zarazil se jazykem hlavně u jejích krásných prsou a pak rozkroku. Vrněla jako kočka, zavřela oči a jen se oddávala pocitům, které ji přiváděl můj mrštný jazyk v její nadržené kundičce. Pokrčila nohy a sama se mi na něj začala nabodávat. Vysával jsem její šťávy a pak na ni nalehnul celým svým vypracovaným tělem. Usmála se a vláčná se mi přilepila ke každému póru, který na mém vlastním těle byl.

Nepotřeboval jsem vykouření, aby se mi ocas postavil, takže jsem se rovnou začal dobývat mezi její pysky až na dno její krásné jeskyňky, kterou jsem už ošoustal tolikrát.

Ale je fakt, že jestli tohle bylo peklo, tak mělo k šukání výbornou atmosféru. Prostředí rozehřívalo člověka lépe než alkohol. Měnili jsme polohy jako před lety a ani nevnímali, jestli se někdo blížíme k vrcholu. Prostě jsme prcali a užívali si každý příraz, každé zapleskání kůže a každý polibek v ústech toho druhého. Nemělo to chybu a mohlo to klidně trvat týden nebo deset minut. Čas tady nějak neexistoval a rozhodně se člověku nevnucoval.

Ale protože jsme jenom lidé, vyvrcholení se stejně přiblížilo. Jako tolikrát předtím jsem ho s blížícím se výstřikem vytrhl z jejího roztouženého těla a pocákal skálu i její břicho. Když dopadlo semeno na povrch okolí, ozval se zvuk hromu. Současně s tím začala celý prostor vyplňovat jasně bílá záře. Vypadalo to jako tekutý hrom. Pak nám to zasvítilo do očí a kolem bylo už jen bílo…

Probrali jsme se v plné polní a kolem byl slunný den. Když jsme se oba koukli kolem sebe, byli jsme u vchodu do té skály, do které jsme se původně vypravili. Dokonce i peklo nás vykoplo zpátky na povrch zemský. Objal jsem ji a chvíli jen tak stál a vychutnával si dopadání slunce na vlastní tvář.

Pak jsme se vypravili zpátky do hradu, kde jsme našli dvorního čaroděje ve trojce s několika dvorními dámami. Přidali jsme se, nechali se opíchat, jak jen to šlo, i jsme jim samým daly pořádný výprask. Nakonec jsme kouzelníkovi řekli, že ve skále nic zajímavého není a že zítra odjíždíme. Když jsme opouštěli jeho komnatu, stále na nás a zíral s otevřenou pusou jako na zjevení.