Povídka: Španělský koktejl
Rozhlédnu se po pokoji. Je fajn být zase doma, pomyslím si. Zrovna jsem se vrátil z dovolené. Dojdu k posteli, položím na ni kufr a otevřu ho. Začnu vybalovat. Rád rovnám věci. Vždy si u toho skvěle pročistím myšlenky. Je to potřeba vzhledem k psychicky náročné práci, kterou se živím. Rozepnu tajnou kapsu zavazadla a usměju se při pohledu na erotické pomůcky, které v ní mám ukryté. Vrací se mi vzpomínky na ty skvělé dva týdny, které jsem prožil.
Chtělo by to nějaké dobré zakončení těch čtrnácti dnů, probleskne
mi hlavou. Nechám všeho, vezmu klíče a jdu do baru.
Baví mě balit ženy a flirtovat s nimi. Jsem už podruhé rozvedený, a tak
si užívám. Nemám potřebu se znovu vázat. Aspoň ne teď.
Otevřu dveře a pozdravím se s barmanem. Jsem tu častým hostem a už se
docela dobře známe.
„Tak jaká byla dovolená?“ zeptá se mě, když si sednu na vysokou
stoličku.
„Výborná, Moravanky jsou moc hezké ženy,“ pokývám hlavou.
„Jak ty to děláš? Co ty ženský na to tobě viděj, můžeš mi
říct?“
„To jsou léta praxe. Nemusíš být bohatý, ani nějaký extra krasavec, ale
přiměj ženu, aby se v tvé přítomnosti cítila výjimečná a věř, že
ti bude ležet u nohou a najde způsob, jak ti to oplatit,“ poradím mu.
„Říká někdo, kdo jezdí v Porsche,“ poznamená.
Oba se tomu zasmějeme. Možná zrovna sám k těm nejchudším nepatřím, ale
peníze rozhodně nejsou něco, na co bych ženy vábil.
„Tak někoho vyber, Davide, předvedu ti to,“ sundám si rolexky a podám mu
je, aby neřekl, že si pomáhám drahými doplňky.
„Fajn, na devíti hodinách sedí jedna třicítka. Tak se ukaž,“ řekne
mi, když mi podá mé obvyklé pití, „ta ti jen tak na něco neskočí, jako
ty mladé slečinky, co ještě neznají takové jako ty.“
Přikývnu a usměju se. Je to výzva.
Vezmu dvacku a hodím ji do jukeboxu. Vyberu několik skladeb, které mám
rád.
Zazní první tóny Nothing else matters. Odeberu se ke stolu, kde ta žena
sedí.
„Promiňte, že ruším, ale nepoctila byste mě jedním tancem?“ zeptám se
jí.
„Já nejsem zrovna nejlepší tanečnice,“ odpoví a trochu se
začervená.
„Žena nikdy není špatná tanečnice. Nejspíš jste jen neměla tu možnost
tančit s dobrými tanečníky,“ natáhnu k ní směle ruku, abych si ji
mohl odvést na parket.
Zalichotí jí to a přiměje jí to mou nabídku přijmout.
Zrovna začíná refrén.
Nataženou rukou si jí k sobě s protočením přitáhnu. Je v tom cítit
jisté příjemné vzrušení, žádostivost. Chytnu si ji do klasického
tanečního držení. Nemám rád ploužáky, které běžně tančí téměř
každý. Ne. Musí to mít nějakou úroveň. To teprve dělá z tance
požitek.
Je to jako předehra k milostnému aktu. Upřené pohledy do očí, lehké
výměny úsměvů. Otočky, moment napětí, kdy se od sebe vzdálíme, abychom
se pak znovu shledali v těsném objetí. Přechycení rukou za zády a pak
hluboký záklon na konec písně.
„Páni,“ povzdechne, „lepší tanec jsem ještě asi nezažila,“
polechtá mé ego.
„Můžeme pokračovat,“ navrhnu, když začne hrát další skladba.
„Možná až za chvíli, ráda bych se teď spíš něčeho napila.“
Nabídnu jí rámě a kývnu na barmana, aby přinesl něco k pití. Míchá
dobré speciality, tak ať se taky může trochu předvést.
„Ještě jste mi neprozradila své jméno,“ řeknu, když si sedáme.
„Sandra.“
„Těší mě Sandro. Já jsem Sebastian,“ rovněž se představím.
„Poslala Vás Veronika, že?“
Vyvede mě z míry.
„Jaká Veronika?“
„Měla jsem se tu sejít s kamarádkou. Pořád se mi snaží někoho
dohodit. Prý, abych si taky trochu užila a pořád jen nepracovala.
Nepřišla, a tak jsem měla za to…“ přestane uprostřed věty.
„Vaše kamarádka v tom prsty nemá. Bydlím kousek odsud a chodím sem
často,“ vysvětlím.
„Omlouvám se.“
„Vůbec není třeba. Byla to milá náhoda.“
Kouknu na Davida. Drží v ruce mně dobře známou lahvičku. Jsou to Extra STRONG+, Afrodisiakum, které jsem nedávno sehnal a které, jelikož je bez barvy a chuti, jsem s jeho pomocí už dal nenápadně několika ženám do pití.
Dokázal sbalit, kteroukoliv si zamanul
Neblázni, říkám mu pohledem, chci to dotáhnout do konce i bez pomoci.
„Zasloužíš si to,“ odezírám z jeho rtů.
„Omluvíte mě na chvíli,“ vstanu od stolu a jdu za ním.
„Proč to děláš?“
„To bychom už ani nebyli my,“ odvětí, „to, co jsi měl dokázat, tak
jsi dokázal. Hltá každé tvé slovo. Zasloužíš si sladkou odměnu.“
„Nedávej to tam,“ řeknu mu. Vlastně ani nevím proč. Šel jsem sem se
záměrem, že neodejdu sám. Ale takhle jsem to v plánu neměl. Ne, že by se
mi Sandra nelíbila, ale…
„Pozdě. Jdi se posadit, donesu vám to tam.“
Vrátím se.
„Opravdu se moc omlouvám,“ povím jí, když si znovu přisednu. David
mi jde hned v patách a donese nám pití.
„Dobrou chuť,“ popřeje nám.
„Tak na zdraví,“ přiťukneme si.
„Na nezapomenutelný tanec. A mohli bychom si tykat, ne?“
Její návrh rád přijmu.
„A proč vůbec muž jako ty chodí do baru? Nemáš přítelkyni?“
„Mám náročnou práci. Skoro jako kdyby se to s nějakým vážným vztahem
vylučovalo. Už jsem se přestal snažit. Ale každý máme své jisté
potřeby.“
Ušklíbne se.
„Tak to jsme na tom podobně, Sebastiane. Jen já jsem už vzdala i tohle
chození do barů a hledání. Své potřeby jsem se naučila uspokojovat
jinak.“
Nepamatuju si, kdy jsem s nějakou ženou takhle otevřeně bavil. Je to
parádní moct i tak intimní téma takhle otevřeně probrat.
„Mohl bych tě pozvat k sobě?“ zeptám se, když dopije koktejl.
„Už jsem se začínala bát, že se nezeptáš,“ stiskne si zuby dolní
ret.
Zajdu za Davidem vyrovnat účet.
„Nezaměnil jsi náhodou ty koktejly?“ zeptám se ho ještě, protože
cítím, jak začínám být v náladě.
„Možná jsem to dal do obou, abys měl lepší motivaci,“ škodolibě se
zasměje a podá mi nazpátek hodinky.
Jen kroutím hlavou a nandám si je znovu na ruku.
„Tak pojďme,“ nabídnu jí znovu své rámě, když se vrátím ke stolu.
I když to pozvání bylo spíše pragmatické, než romantické, stále
zůstávám gentlemanem, který ví, jak se k ženě chovat.
V hlavě si začínám připravovat, čím vším ji potěším. Sex je
především hra. A tak ho taky beru…